Pražská čára.cz
Nedlouho poté, kdy hlavní obranný plán Československa byl zvolen jako statický a ústupový, hlavní obranné postavení se mělo skládat z betonových pevností. Ty nejtěžší byly přednostně stavěny na nejohroženějších místech našich hranic, ostatní oblasti byly z časových důvodů pod ochranu opevnění lehčího, finančně méně náročného. Podél hranic tak v roce 1936 začaly vyrůstat první linie lehkého opevnění. Po jejich prolomení útočícím nepřítelem měla Československá armáda ustupovat na východ a její řízený ústup měl za cíl podpořit opevněný vnitrozemský oblouk, složený z malých pevnůstek, který ve vojenském plánování dostal vysokou prioritu a název Opevněné předmostí Prahy. Protože plánovací armádní skupiny vytyčily na jaře v prostoru mezi Velvary, Slaným, Kladnem a Berounkou celkem 77 stanovišť budoucích betonových objektů, pro rychlejší realizaci stavby byly rozděleny do dvou stavebních úseků a svěřeny dvěma firmám. Zakázku na realizaci úseku IXb vyhrála stavební firma Architekt ing. Antonín Vopršal z Rakovníka. Velitelem stavebního dozoru byl jmenován major pěchoty Jaroslav Kukla a zadávací smlouva byla k rukám majitele stavební firmy předložena 30. července 1936.
První pevnůstky úseku stály nedaleko od posledních jižního úseku IXa, jižně od Slaného, v lesnatém svahu poblíž rychlostní komunikace na Louny. Po obou se dochovaly výrazné zbytky, v jednom případě i s kusem zdi. Pak se nám ovšem zaměřená "stopa" ztrácí. Nepravidelná linie tvořila oblouk za Slaným v prostoru Kvíček - dnešní Pražské předměstí - Drnov. Pozice zničených objektů pohltila novodobá zástavba a z leteckých map z poloviny padesátých let jejich trosky nelze s jistotou určit. Tamní objekty máme lokalizovány podle knihy Opevnění Předmostí Prahy od Jakuba Likovského a Zdeňka Bauera. Bez pozůstatků po opevnění nám zůstává úsek až po Blahotický rybník, kde se dochovaly pěkné pozůstatky po pevnůstce č.41. Stanoviště po zničených objektech v sadech kolem hlavní silnice od Prahy na Slaný byly zahlazeny.
Pod obcí Drnov a nad osadou Mlýnek zůstala do dnešních dní dochována pevnůstka č.43 typu A. "Přežila" díky blízkému stavení pod pevnůstkou. Do devadesátých let měla zabetonovaný interiér, ten byl členy vojenského skanzenu Smečno vyrubán a objekt dnes slouží jako muzeum.
Hned v sousedství se dochovaly pěkné trosky po objektu č.44 typu C. Bunkr byl situován do severozápadního svahu nad Červeným potokem a zůstal ve stavu po prvním odstřelu z roku 1939 se stěnami rozvalenými do stran. Také trosky dodatečně vloženého bunkru s č. 43a nad obcí Žižice lze bez problémů nalézt, neb i z něho nebylo ve válečných letech těženo železo a zůstaly zde do dnešních dní zbytky všech stěn.
Linie nepravidelně rozmístěných pevnůstek pokračovala od Drnova severovýchodním směrem k Ješínu a Velvarům, které obešla po polích jižně. Pevnůstky pak stály u obce Chržín a nad silnicí mezi zmíněnou obcí a Sazenou. Na polích se většinou nedochovaly výraznější zbytky, ojediněle lze v terénu vyčíst menší pozůstatky. Velké trosky se dochovaly po objektu 49a, v křoví jsou k vidění zbytky čelní stěny včetně ozubů střílen a velká část stropu. Menší trosky byly k nalezení po objektu č.51 u plotu areálu zemědělského družstva na okraji Velvar, ty však za několik let značně zarostly a dnes jsou téměř k nenalezení.
Od obce Sazená pak pevnůstky pokračovali k Nové Vsi k Vltavě. Poslední objekt úseku stál na stráni nad vsí Vepřek.
Stavba úseku proběhla bez výraznějších komplikací a firma obdržela po vyúčtování částku 277415 korun. Protože firma Antonína Vopršala obdržela od vojenské správy výborné hodnocení, v roce 1937 vyhrála konkurz na realizaci úseku A3 - Smečno a byl jí svěřen po reorganizacích i úsek A9.
Po odstřelech objektů v létě 1939 byla z trosek těžena ocel, které se ovšem v pevnůstkách vz.36 nenacházelo tolik jako v bunkrech typu 37, často unikly pozornosti "dobyvatelů železa". Trosky objektů tak v mnoha případech likvidovaly na polích v poválečných letech zemědělská družstva. V lesích lze nalézt charakteristické jámy s kusy betonu kolem, jinde pevnůstky zmizely docela. Celkově však úsek patří k těm méně zahlazeným a pro hledače opevnění zde čeká nejedno potěšení z nálezu pozůstatků.
Vytištěno : 26. 4. 2024 | Autor : Jan Vála | 9.10.2016
http://www.prazskacara.cz/clanek.php?id=26