Pražská čára - Vnější opevnění Prahy z let 1936 - 38

Liběchovská příčka Liběchovská příčka
Liběchovská příčka
Opevněná linie na trase Mělník, Liběchov, Tupadly, Dubá, Jestřebí, Mimoň, Stráž pod Ralskem, Žibřidice.
Nick: Heslo: Registrace Zapomenuté heslo
Hlavní menu:
Novinky Album fotografií Muzea VOP Technické údaje Překážky Diskuzní fórum Ke stažení Literatura Návštěvní kniha Ilustrační fotografie Dobové letecké snímky Vyhledávání objektů Odkazy Historie webu Kontakt
Přístupy:

Celkově přístupů: 127789

Přístupů dnes: 226

Max.za den: 575

a to: 23.2.2019

Online: 3

Odběr novinek:

Email:

O odběru novinek

Anketa:

Jaké muzeum se Vám nejvíce líbí?

SazenáGraf 212
MlýnekGraf 79
DoksyGraf 67
BratroniceGraf 95
BerounGraf 71
KarlštejnGraf 62

Hlasů: 586

Více anket

Rubriky:
Diskuzní forum:

25.12.2017 | Jan Vála

Po dlouhých 26-ti letech velmi úspěšného provozu muzea ...

[více]

16.8.2016 | Jan Vála

Spuštěn návštěvní systém objektů pro registrované uživa ...

[více]

29.5.2016 | Michal Medelský

I já připojuji svůj podpis pod pochvalu muzea

[více]

Odkazy:

Trampská osada Minessota

Ropiky.net

Opevneni.cz

Bunky.cz


Propagace:

Pražská čára


Stavební úsek 116 - Berounka

Seznam objektů úseku


Levá strana bunkru 134/A-160Z

Stavební úsek s největším počtem zadaných objektů byl také jedním ze stavebně nejnáročnějších a tudíž do osudného září roku 1938 nebyl již celkově dokončen. Jeho dochované objekty jsou na Pražské čáře významným viditelným prvkem její existence.

5. května roku 1938 obdržela zadávací listinu ke stavebnímu úseku, který dostal označení 116 - Berounka, firma architekta Vilibalda Hiekeho ze Slaného, tatáž firma, která vyhrála i konkurz na sousední úsek 112 - Slaný. Velitelem vojenského dozoru, který měl na kvalitu a provedení stavby byl jmenován štábní kapitán pěchoty Antonín Hájek. Velitelství stavebního dozoru mělo dočasné sídlo v Řevnicích, podle toho byl úsek někdy uváděn jako 116 - Řevnice. Od počátku nebyl počet a umístění některých objektů zcela jasný, dodatečně bylo vypuštěno několik nadbytečných pevnůstek v neexponovaných místech linie nebo místech, kde by již bylo další opevnění naddimenzováno, jinde naopak byly objekty dodatečně zadány po zjištění hluchých prostor v linii. Z dodatečně zadaných objektů se do září 1938 však nepovedlo vybetonovat žádný.

Stavební úsek nebyl jednolitou souvislou linií, ale spíše šlo o několik větších i menších uzávěr a mnoha doplňkových objektů. První část úseku vyplňovala mezeru, která zůstala v předchozím roce na Brdech. Hned první objekt úseku stál na konci údolí Nezabudického, jinde zvaného Moklického potoka, v místech, kde stály poslední objekty úseku B7. Údolím zmíněného potoka pak linie stoupala k hřebenům. Nad studánkou Landovka pod hradištěm Pišťák pak souvislá linie pevnůstek opustila údolí potoka a stoupala podle nejmenované rokle vzhůru k hřebenům. Zmíněnou rokli využívala jako přirozenou překážku. Vzhledem k nepřehlednosti terénu byly jednotlivé pevnůstky stavěny velmi blízko sebe. Kousek pod Hřebeny pak objekty úseku dosáhly prvních pevnůstek sousedního úseku B8.

Přímo na Hřebenech pak čtyři objekty "sto šestnáctky" vytvářely druhosledovou uzávěru, přičemž ve třech případech šlo o objekty s úhlem střílen 120 stupňů, takže kulomety v nich upnuté měly mířit v téměř čelních palbách. Poslední druhosledový objekt stál na okraji poměrně hluboké rokle, která by nepříteli v případě proniknutí nepřítele prvním sledem skýtala jemu vynikající možnosti úkrytu. To měla palba levého kulometu pevnůstky eliminovat.

Pět objektů úseku B8 kolmo přehrazovalo hřebenovou cestu a na sestupném svahu směrem k Mníšku pak uzávěra v roce 1937 končila. Ve svahu ke Stříbrné Lhotě tak byly ve vzniklé mezeře vybudovány další čtyři objekty úseku 116. Jejich dobudováním tak byl lesní masiv Brd zcela bez mezer uzavřen případnému pokusu o proniknutí nepřátelských jednotek v těchto místech.

Číslování objektů úseku bylo vzestupné dle popisovaného průběhu linie skrze Brdský hřeben, ovšem další číslování objektů již pokračovalo opačným směrem.

Do druhého sledu byl v místech zvaných "Na Bořích" vložen jeden objekt typu A-120, který měl tamní otevřený terén z větší vzdálenosti od prvního sledu podporovat oboustrannou kosou palbou.

Poblíž jezu v Hlásné Třebáni byla dodatečně navržena pevnůstka, kterou se ovšem z časových důvodů již nepovedlo vybetonovat. Palebně měla navazovat na objekty druhého sledu "Bé sedmičky" na pravém břehu Berounky a stát měla na břehu levém, přibližně v místech dnešní zahrady domu č.130, jen asi sto metrů od tělesa jezu, který měla mít pod kontrolou kulometu v levé střílně. Hlavním důvodem existence objektu však měla být navržená vylepšená trasa překážek, která však také v těchto místech nebyla realizována.

Také následující pevnůstka nebyla dokončena, ale počáteční práce na ní již stavební firma realizovala. Měla stát vysoko na skále poblíž hřbitova v Karlštejně. Pevnůstka s číslem 102 byla vytyčena na skalní rozsedlinu asi 40 metrů nad hladinou Berounky s vynikající možností čelních paleb vůči možnému nástupnímu směru nepřítele. Střílny měly svírat úhel 80 stupňů, pevnůstka tedy byla vyprojektována v typu B. Z důvodu lepšího ukrytí vůči protějšímu břehu bylo navrženo hlubší zasazení bunkru do skály, přičemž vstup dovnitř měla zajišťovat vstupní chodbička podél týlové stěny. Odvážné umístění objektu mělo již zmíněnou výhodu v možnostech pozorování a postřelu předpolí, ovšem pevnůstka by se jistě ocitla jak na střelnici, neboť by po demaskování byla dobře pozorovatelná z mnoha míst protisvahu. Do ukončení prací v září 1938 stihla stavební firma vylámat ve skále výkop, který je dobře znatelný do dnešních dní.

Také následujících pět pevnůstek, které měly vyplnit mezeru v linii mezi Petzoldovým lomem a Srbskem nebylo z časových důvodů vybetonováno, přičemž dle některých údajů měly poslední dvě z nich hotovy alespoň výkopy.

Poslední nerealizovaná pevnůstka s číslem 113 měla zesilovat stávající postavení v prostoru lomu Alkazar. Její výstavba měla proběhnout mezi poslednímu z úseku, neboť její stanoviště bylo oproti ostatním poněkud odlehlé.

Od Srbska proti proudu Berounky pak byly po Nižbor všechny objekty postaveny. Pevnůstky zesilovaly opevnění z roku 1937, často jej doplňovaly o čelní palby do údolí z druhého sledu a v prvním sledu, zpravidla umístěném na levém břehu Berounky, pak zkracovaly dlouhé mezery mezi dosavadními objekty. Zajímavé je v prvním sledu sledování změnu koncepce obrany, kdy objekty z roku 1937 měly střílny více natočeny do týlu a lépe tak ukryty před postřelováním z protějšího břehu. Na hladinu řeky tak mířily až přední okraje palebných vějířů. Pevnůstky budované v roce 1938 měly střílny odvážněji natočeny více k hladině, kterou ostřelovaly přímo. Eliminovat tak mohly i prostory, ve kterých by se nepřítel připravoval na překročení řeky.

Několik objektů bylo vyprojektováno přímo na říční navigaci, tedy do míst, kde nebylo možno vyskládat k čelní stěně kamennou rovnaninu a zasypat jí zemním záhozem. Takové objekty měly čelní stěnu zesílenou a prodlouženou více pod základovou desku jako ochranu proti podstřelení. Tyto bunkry byly ovšem více ohroženy přímou palbou z pravého břehu Berounky a jak ukázaly hned první roky války, vysoce výkonné 88 milimetrové protiletadlové kanóny by pro ně byly vážnou hrozbou. Protože v roce 1938 nebylo zatím známo nasazení těchto kanónů vůči pozemním cílům, zesílení čelní stěny bylo považováno za dostatečnou ochranu.

Specifikou úseku 116 bylo poměrně výrazné zastoupení jednostřílnovými objekty typu E, určenými pro čelní palbu. Tu využívaly ke krytí několika stoupajících terénních zářezů i údolí, tvořených potoky přitékajícími do Berounky. Navrhované několikanásobné překrytí stoupajících údolí vícero pevnůstkami pro čelní palbu na jedno údolí bylo ředitelstvím opevňovacích prací zamítnuto jako předimenzované opevnění a plánované pevnůstky byly z výstavby vyškrtnuty.

V polích nad Berounem vytvářely objekty úseku 116 samostatný sled pevnůstek, který byl předsunutý před stávající dva sledy. Došlo tak k situaci, kdy dva sledy úseku B6 přešly do třetího a čtvrtého sledu pevnůstek, čímž byla vytvořena nejsilnější a nejhlubší obrana celé Pražské čáry. Útočící nepřítel by se v těchto místech musel proplétat několikanásobně překrývajícími se palebnými vějíři.

Zajímavostí úseku 116, a vlastně vůbec všech úseků budovaných v roce 1938 na Pražské čáře, bylo navržení a vystavění všech objektů v zesílené odolnosti. Dokonce i v místech, kde pevnůstky nebyly ohroženy dělostřeleckou palbou ani tankovými kanóny obdržely zesílené provedení. Nebyla to plošná koncepce, jinde v republice se dále standardně rozlišovalo umístění objektů a s ním spojená odolnost konkrétních bunkrů. Na Pražské čáře se v množství betonu na objekt v roce 1938 nešetřilo.

V létě 1939 se i okolím Berouna přehnala vlna demolic stálého opevnění. Úseku 116 se samozřejmě nevyhnula. Za oběť trhavinám padla většina postavených pevnůstek, ušetřeny zůstaly pouze čtyři. Ty stály v blízkosti budov či jiných staveb, které by byly demolicí pevnůstky poškozeny. Pro znemožnění využití torza bývalé souvislé linie byla i většina těchto jednotlivých pevnůstek alespoň znehodnocena zabetonováním interiéru. První dochovaný objekt se nachází v blízkosti vysílače v Srbsku. Bunkr č.109 typu A-140Z dodnes stojí se zabetonovaným interiérem vysoko na svahu nad Srbskem. Druhá dochovaná pevnůstka se nachází v poli u Berouna, v těsné blízkosti řeky. Nesla označení č. 122 a osy jejích střílen svíraly úhel 180 stupňů. Další původně zabetonovaný objekt 126/A-120Z stojí v polích nad Berounem. Důvod proč přečkal válku není úplně jasný, v těsné blízkosti pevnůstky se nenacházely žádné větší stavby a pravdou je, že demolice objektů probíhala i na bunkrech podstatně bližších stávající obytné zástavbě. Protože je bunkr pravou střílnou natočen hodně do předpolí a měl tak vlastně pokrývat obrannou linii čelní palbou, je z pravé střelecké místnosti vynikající výhled na město. Právě proto byla pravá střelecká místnost po válce vyrubána od zabetonování a přetvořena na pozorovatelnu civilní obrany, přičemž otvor střílny byl pro možnosti pozorování zvětšen. V současnosti je tato polovina bunkru otevřená a možná k nahlédnutí. Třetí dochovaná pevnůstka stojí v blízkosti autobusového nádraží v Berounu. Její interiér byl taktéž zabetonován. Nedávno skupinka nadšenců zahájila rekonstrukci objektu, interiér vyrubala a zřídila z pevnůstky hezké muzeum opevnění. Poslední dochovaný objekt se nachází v těsné blízkosti řeky Berounky za areálem firmy Cembrit. Jako jediná pevnůstka z úseku, nesoucí č. 134, přečkala válku a mnoho dalších let bez úhony. S otevřeným interiérem se dochovala donedávna, kdy jí někdo zamkl mřížové dveře a je dnes nepřístupná.

Pro potřeby zbrojního průmyslu byla v průběhu válečných let z trosek zničených objektů najatými firmami těžena kvalitní ocel. Probíhaly další menší odstřely, rozbíjely se celé betonové bloky. Armování, střílny, periskopové roury i granátové skluzy, to vše putovalo do hutí k dalšímu zpracování. Vzniklá betonová drť pak často sloužila ke zpevnění blízkých i vzdálenějších cest, nebo jiných obecně prospěšných stavbách. Ruiny bunkrů tak mizely z krajiny a mnohde byly zahlazeny docela. Této nové vlně demolic uniklo osm objektů, které se dochovaly ve stavu po prvním odstřelu a dodnes z nich zůstaly mohutné bloky betonu, které ovšem někde pohltila novodobá zástavba. V lesních úsecích po odstřelených a vytěžených objektech zůstala charakteristická stopa v podobě zemních záhozů a jam s betonovou drtí. V polích pak bunkry zmizely, někdy beze stop, jindy s menšími kousky betonu v okolní orbě, každoročně mizejícími v brázdách a jiné zase vystupující pluhem na povrch.

Obecně lze říci, že úsek 116 patří k jedním z nejzachovalejších úseků Pražské čáry. Pro milovníky předválečného opevnění tak patří spolu s úsekem B6 k těm nejnavštěvovanějším.
Dochovaný řopík 128/A-160Z na navigaci v Berouně Bunkr 126/A-120Z nad Berounem Pravá strana bunkru 122/A-180Z u řeky za Berounem
Vložil: Jan Vála 26.9.2016  |  Popis stavebního úseku  |  Přečteno: 463x Facebook EmailTisk
© 2003 - 2019 Jan Vála - lahvic@seznam.cz